Geologická stavba a vývoj Evropy

Tato kapitola podává základní popis geologického vývoje Evropy s důrazem na paleogeografickou situaci a na klíčové procesy, které ovlivnily současnou geologickou stavbu evropského kontinentu. Geologická období jsou uváděna podle geologické časové stupnice doporučené Mezinárodní komisí pro stratigrafii (ICS).

Zjednodušená geologická časová stupnice (PDF 127 kB)

Evropa v proterozoiku

Bloky kontinentální zemské kůry se začaly vytvářet relativně krátce po vzniku planety Země. Už v archaiku se rozvíjely procesy deskové tektoniky, vznik kontinentální kůry tedy zřejmě od počátku souvisel se subdukcí litosférických desek. O procesu kratonizace (rozsáhlém vytváření kontinentů) je možné hovořit od sklonku archaika. Kratonizace intenzivě pokračovala v proterozoiku a vyvrcholila vznikem velkých kontinentů v období asi 1,7 Ga. Tyto velké kontinenty se ve svrchním proterozoiku spojily v superkontinent Rodinie (asi 1,1 Ga).

Prekambrické bloky dnes vystupují k povrchu kontinentů v oblastech tzv. kratonů. Geologické jádro Evropy tvoří východoevropský kraton. Jeho východním ohraničením je Ural, jižní okraj lemují mladší orogenetická pásma a jihozápadní hranici určuje transevropská suturní zóna (též Tornquist-Teisseyrova linie), která odděluje stabilní kraton od mladších mobilních oblastí Evropy. TESZ probíhá od Dánska přes severní Německo, Polsko a Ukrajinu do Rumunska.

Geologové rozlišují ve východoevropském (VE) kratonu tři segmenty: Fennoskandie, Sarmatie a Volgo-Uralie. VE kraton vznikl kolizí těchto tří původně samostatných bloků – před 2,1 Ga se nejprve Sarmatie spojila s Volgo-Uralií a před 1,7 Ga došlo ke kolizi s Fennoskandií. V dalším vývoji se tyto bloky už od sebe neoddělovaly a na počátku paleozoika tvořily kontinent Baltika. Prekambrické horniny dnes vystupují k povrchu pouze v baltském štítu, v ukrajinském štítu a ve voroněžském masivu. Ostatní části Fennoskandie a Sarmatie a celá Volgo-Uralie jsou pokryty mocnými vrstvami sedimentů a tvoří rozlehlou oblast zvanou východoevropská platforma (též ruská tabule), která ve fanerozoiku poklesává. Tektonické procesy vytvořily ve VE kratonu riftovité sníženiny, tzv. aulakogeny, které z větší části sledují průběh kolizních zón původních tří segmentů. Průměrná mocnost sedimentů pokrývajících východoevropskou platformu se pohybuje mezi 1–3 km, ovšem v aulakogenech se soustředily vrstvy ještě mocnější (např. v dněpro-doněckém aulakogenu až 5 km) a představují významné lokality potenciálního výskytu ložisek ropy a zemního plynu.

Paleogeografická situace
650 Ma svrchní proterozoikum

Baltský štít tvoří následující geologické jednotky:

• kolský blok – nejstarší část štítu, značný rozsah výskytu hornin archaického stáří;
• karelidy – stáří okolo 2,0 Ga;
• svekofenidy – nejrozsáhlejší regionálně geologická jednotka baltského štítu, vznikla okolo 1,9 Ga, zahrnuje převážně kyselé vulkanity a klastické sedimenty;
• svekonoridy – nejmladší část štítu, vyvrásněná nejprve gotskou orogenezí okolo 1,6 Ga a později převrásněná svekonorskou orogenezí okolo 1,0 Ga.

Na konci proterozoika (600 Ma) utvořily všechny tehdejší bloky pevniny na Zemi superkontinent Pannotie, který se ale už okolo 540 Ma rozpadl na čtyři kontinenty: Baltiku, Gondwanu, Laurentii a Sibiř.

Evropa v paleozoiku

Paleogeografická situace
514 Ma svrchní kambrium
458 Ma ordovik
425 Ma silur
390 Ma devon
356 Ma spodní karbon
306 Ma svrchní karbon
255 Ma perm

Na počátku paleozoika velká část dnešního území Evropy ještě nebyla zformována. Jediný větší pevninský blok Baltika se nacházel při jižním polárním kruhu a rychle driftoval k severu – vzdaloval se tak od Gondwany a mířil k Laurentii a Sibiři při rovníku. Tímto pohybem se uzavíral oceán Iapetus mezi Baltikou a Laurentií. Od Gondwany se zároveň oddělil mikrokontinent Avalonie a směřoval k Baltice, s níž kolidoval na konci ordoviku (uzavřelo se tak Tornquistovo moře). V siluru a na počátku devonu došlo uzavřením oceánu Iapetus ke spojení Baltiky a Avalonie s Laurentií v kontinent zvaný Euramerika (též Laurusie nebo Old Red). Tato kolize pevninských bloků se projevila jako kaledonská orogeneze. Kaledonská mobilní zóna probíhá ve dvou větvích: první větev souvisí s přesunutím Laurentie přes Baltiku a její evropská část směřuje jako pásmo kaledonid od Irska přes Skotsko a na Skandinávský poloostrov, druhá větev souvisí s akrecí Avalonie a táhne se z jižní Anglie přes Ardeny a severní Německo do Polska (Svatokřížšké hory).

V devonu se k Euramerice od jihu přiblížoval kontinent Gondwana a ještě před ním i menší oddělené bloky – Armorika s Iberií a moldanubický blok.

Evropa v mezozoiku

Paleogeografická situace
237 Ma spodní trias
195 Ma spodní jura
152 Ma svrchní jura
94 Ma srvchní křída
066 Ma přelom křídy a paleogénu

Text.

Evropa v kenozoiku

Paleogeografická situace
50 Ma eocén
14 Ma miocén
18 ka poslední glaciál

Text.

Literatura

• Kalvoda, J., Bábek, O., Brzobohatý, R. (2002) Historická geologie (skriptum). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 80-244-0410-9.
• Plant, J. A., Whittaker, A., Demetriades, A., De Vivo, B., Lexa, J. (2005) The geological and tectonic framework of Europe. In: Salminen, R. (ed.) Geochemical Atlas of Europe. Part 1: Background Information, Methodology and Maps. Dostupné on-line: http://www.gtk.fi/publ/foregsatlas/ [cit. 2008-08-01].

Odkazy

• Mezinárodní komise pro stratigrafii (ICS) – http://www.stratigraphy.org
• Scotese, C. R. PALEOMAP Project – http://www.scotese.com
• IGCP Project 474: Images of the Earth's Crust & Upper Mantle – http://www.earthscrust.org/

Stránka naposledy upravena dne 14. 07. 2011