Belgie > Historie Belgie
Název Belgického království je odvozen od keltského kmene Belgů, který žil v severozápdní Evropě v době železné. Roku 57 př. n. l. byly kmeny Belgů poraženy Gaiem Juliem Caesarem. Římané potom v této části Evropy vytvořili provincii zvanou Belgium. Po pádu římské říše začaly v 5. století do Belgie pronikat germánské kmeny společně s Franky, kteří Belgii ovládali několik staletí. Po rozdělení Franské říše se na území Belgie vytvořilo několik malých nezávislých hrabství jako byly Brabant, Henegavsko, Flandry atd. Zejména ve Flandrech se vytvořilo velké množství nezávislých městských států, které byly ovládány obchodními elitami. V raném novověku zde proto bylo procento urbanizace jedno z nejvyšších v Evropě a díky obchodu a rozvinuté textilní výrobě tyto malé státy bohatly.
V 15. století se Belgie coby součást tzv. historického Nizozemí dostala pod nadvládu Burgundského vévodství. Po porážce burgundského vévody Karla Smělého se roku 1477 Belgie dostala do područí španělské větve Habsburského rodu. Narozdíl od kalvinistických nizozemzských provincií na severu se převážně katolická Belgie nepřidala k povstání odpůrců španělské nadvlády vedeném Vilémem Oranžským. Poté, co byly Spojené nizozemské provincie v roce 1648 uznány nezávislými, zůstala Belgie jako tzv. Španělské Nizozemí stále v dědičném držení španělských Habsburků. Po smrti bezdětného španělského krále Karla II. se roku 1701 rozhořel spor o uprázdněné španělské državy mezi Francií a Rakouskem. Po válce o tzv. španělské dědictví se Belgie stala součástí říše rakouských Habsburků, hovoříme tedy o ní, jako o Rakouském Nizozemí. Tento stav trval až do roku 1795, kdy revoluční francouzské armády toto území obsadily a Napoleon jej opět spojil se severním Nizozemím do jednoho království. Jako Spojené nizozemské království bylo 1815 potvrzeno na Vídeňském kongresu.
Roku 1830 se Belgie od Nizozemí definitvně odtrhla a belgickým králem byl zvolen Leopold I. V roce 1839 byla sepsána mezinárodní smlouva, která Belgické království legitimovala a zároveň ho ustanovila neutrálním státem. Za vlády Leopolda II. byla Belgii na berlínském kongresu přiřknuta důležitá africká obchodní kolonie Kongo. Roku 1914 vpadla do Belgie Německá vojska a porušila tak její neutralitu. Belgie byla Němci okupována i během druhé světové války. V průběhu obou válek však exilová vláda v čele s králem Leopoldem III. organizovala proti okupantům silné hnutí odporu. Po druhé světové válce se Belgie stala jednou ze zakládajících zemí Evropského společenství a v současnosti lze Brusel považovat za hlavní město Evropy. Po abdikaci Leopolda III. nastoupil roku 1951 na belgický trůn Baudouin I., kterého po jeho smrti roku 1993 vystřídal současný král Albert II.
Původně germánští Vlámové a románští Valoni žili v poklidu vedle sebe, dokud měli společného nepřítele – cizí nadvládu. Po získání samostatnosti se však začaly objevovat problémy, které eskalovaly v průběhu dvacátého století. Zatímco v průběhu několika staletí bylo ekonomickým centrem Belgie Valonsko, profitující nejen ze své industrializace, ale také vyspělé politické kultury, ve dvacátém století Vlámsko (Flandry) Valonsko rychle ekonomicky dohánělo a dnes je z něho skutečné těžiště belgické ekonomiky. Početní převaha Vlámů se samozřejmě odrazila i ve složení zákonodárného sboru, což zvýšilo sebevědomí Vlámů a znepokojilo Valony. Politické strany se začaly štěpit dle etnického hlediska. Díky činnosti ministerského předsedy Lea Tindemanse došlo v roce 1977 k dohodě v tzv. paktu z Egmontu, který zemi rozdělil na tři poloautonomní oblasti Flandry, Valonsko a Brusel (v něm 83% obyvatel hovoří francouzsky, ale nachází se ve Vlámsku). Změnou ústavy v roce 1993 se Belgie stala federací, ve které existují tři jazyková společenství (frankofonní, vlámské a německé) a tři regiony (Vlámsko, Valonsko a Brusel). Brusel je potom zařazen do frankofonní i vlámské jazykové komunity a německy hovořící východní část je přiřazena k Valonskému regionu. Ve vládě působí stejný počet Valonských i Vlámských ministrů. V listopadu 2005 byl zveřejněn Manifest za samostatné Flandry, který požadoval rozdělení státu na Valonsko a Vlámsko, podobně jako se rozdělilo Československo. Hlavní argumenty pro rozdělení jsou převážně ekonomické – Vlámsko zajišťuje Belgii dvě třetiny DPH, zatímco Valonsko zaostává a trpí dvojnásobně velkou nezaměstnaností. Odstředivé snahy Vlámů reflektují Valoni negativně a objevují se i hlasy, které by po případném odtržení Vlámska chtěli připojit Valonsko k Francii. Otázka Valonů a Vlámů zůstává stále otevřená. [-fra-]
© Martin Jurek, Katedra geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci | Úvod | Hledání | Mapa stránek | CMS Made Simple