Francie > Historie Francie
Území dnešní Francie bylo trvale osídleno již před 10 tisíci lety. Do 5. století n. l. se zde vystřídalo několik etnik. Galové přišli ve 13. stol. př. n. l. a na přelomu letopočtu se střetávali s Římskou říší, která je postupně romanizovala. Po roce 330 n. l. přicházeli Vandalové, Sasové a Gótové. Během stěhování národů se na území dnešní Francie začali usazovat Frankové a Burgundové. Právě Frankové zde v 5. století vytvořili první státní útvar, Franskou říši. Její zakladatel Chlodvík z rodu Merovejců přijal křesťanství. Největšího rozmachu dosáhla Franská říše za Karla Velikého. Po jeho smrti se však v roce 843 rozpadla na tři části (Západofranskou říši, Lotharingii a Východofranskou říši). Jádro budoucí Francie se utvářelo ze Západofranské říše, na jejíž trůn v 10. stol. usedli králové z dynastie Kapetovců. Museli se však potýkat s relativně velkým vlivem mocných šlechtických rodů (nejvýznamnější Bretaňsko, Burgundské království). Reálně Kapetovci kontrolovali pouze území okolo Paříže zvané Île-de-France. Jednota království se definitivně narušila v roce 1066, kdy se vazal francouzského krále Vilém I. Dobyvatel stal zároveň anglickým králem. Anglie měla své državy ve Francii až do konce stoleté války, která propukla poté, co Kapetovci vymřeli po meči a na jejich místo nastoupil rod z Valois (v roce 1328). Anglie v této válce neuspěla a kromě Calais ztratila všechna svá francouzská léna.
V průběhu 15. století se královská moc ve Francii upevňovala a konsolidovala. Napomohlo tomu také prohlášení francouzštiny za oficiální jazyk celého království (1539). Na konci 16. století vystřídali rod z Valois na trůně Bourboni. Během absolutistické vlády Ludvíka XIV. dosáhla Francie v rámci Evropy velmocenského postavení. Krize království přišla v 18. století vlivem špatné hospodářské politiky a množství draze zaplacených válečných střetů v severoamerických koloniích. Výsledkem nespokojenosti obyvatel byla v roce 1789 Velká francouzská revoluce, při níž byl popraven král Ludvík XVI. a vznikla republika. Neměla však dlouhého trvání, již v roce 1804 se nechal korunovat císařem Napoleon I. Bonaparte. Za jeho vlády se Francie stala vedle Ruska nejmocnější zemí Evropy. Po Vídeňském kongresu nastala restaurace monarchie, která však byla v revolučním roce 1848 opět svržena a vystřídána druhou republikou. Za Napoleona III. se Francie mezi lety 1852–1870 stala opět císařstvím. Napoleon III. zemi hospodářsky pozdvihl, svoji pozornost upíral také na nové kolonie v jihovýchodní Asii a Tichomoří. Francouzská koloniální správa byla od britského způsobu správy kolonií značně odlišná. Zatímco Britové nechávali řadu pravomocí na místních koloniálních samosprávách, Francie se snažila vytvořit jeden velký „stomiliónový“ francouzský národ. Po prohrané prusko-francouzské válce vláda Napoleona III. padla a císařství vystřídala třetí republika. Ta vydržela přes celé období první světové války (po níž byla Francie vítěznou mocností) až do počátku druhé světové války. Poté, co hitlerovské Německo dobylo v roce 1940 Paříž, byla v červenci téhož roku republika zrušena. Namísto ní nastoupil Němci kontrolovaný režim v čele s maršálem Pétainem (sídlo vlády ve Vichy). Spojenci ovšem uznávali za hlavního představitele Francie Charlese de Gaulla, který působil v exilu a kontroloval armádní jednotky Svobodných Francouzů. Francie se díky tomu v závěru druhé světové války opět ocitla na straně vítězů.
V roce 1946 došlo k vyhlášení čtvrté republiky, vnitropolitické krize a boje ve francouzských koloniích (Indočína, Alžírsko) ji však dovedly k brzkému pádu. Přijetím nové ústavy v roce 1958 začalo období páté republiky. Charles de Gaulle, její první prezident, prosadil ukončení francouzského kolonialismu. Všechny kolonie sdružené do té doby ve Francouzské unii si mohly zvolit buď plnou nezávislost nebo členství ve Francouzském společenství (obdobě Britského společenství národů). Pro okamžitou nezávislost se rozhodla Guinea, další státy subsaharské Afriky se osamostatnily v roce 1960. Alžírských departementů jako přímých územních součástí Francie se tento dekolonizační proces netýkal, ovšem i alžírská válka (1954–1962) vedla nakonec k vyjednání nezávislosti. Nehledě na vnitropolitickou krizi během čtvrté republiky se Francie stala jedním ze zakládajících členů EHS (1957). V letech 1981–1995 vedl zemi první socialistický prezident François Mitterrand. V letech 1995–2007 byl prezidentem Francie středopravicový Jacques Chirac, v květnu 2007 jej vystřídal Nicolas Sarkozy. [-fra-]
© Martin Jurek, Katedra geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci | Úvod | Hledání | Mapa stránek | CMS Made Simple