Maďarsko > Historie Maďarska
Maďarsko je samozřejmě spjato s ugrofinským maďarským etnikem. Již dlouho před nimi pronikli do Panonské nížiny klem roku 400 př. n. l. Keltové, které si kolem roku 10 n. l. podmanili dobyvační Římané. Ti na tomto území vytvořili provincii Pannonia. V období stěhování národů tudy pouze procházely četné germánské kmeny. Po nich se sem dostali Hunové, kteří zde vytvořili jádro své říše. Po rozpadu říše území ovládli Langobardi. kteří byli v 6. století vytlačeni bojovnými Avary. Ti podnikali své výboje proti sousední Francké říši a západoslovanským kmenům (díky tomu vytvořili tzv. Sámovu říši). Avaři v této oblasti vládli až do 8. století. Tehdy se na zdejším území začalo usazovat i slovanské obyvatelstvo, a tak se část území dnešního Maďarska se stalo v 9. století součástí Velkomoravské říše. Panství Velkomoravské říše skončilo příchodem ugrofinských kmenů pod vedením Arpáda. Ihned začaly podnikat úspěšné nájezdy na území Velké Moravy a Západofrancké říše. Těmito akcemi zapříčinili ztrátu východní marky Západofrancké říše a po roce 907 dokonce i zánik Velkomoravské říše. Výbojné tendence ugrofinských dobyvatelů byly ukončeny až společným vítězstvím německého krále Otty Velikého a českého knížete Boleslava I. roku 955 v bitvě na řece Lechu. Díky této porážce upustili Uhři od západních výbojů, změnili způsob svého života z polokočovného na usedlý a natrvalo se usadili v Panonské nížině.
V této době docházelo k vnitřním bojům mezi kmenovými vůdci. Na konci 10. století se do čela dostal Štěpán z dynastie Arpádovců, který je Maďary považován za tvůrce maďarského státu. Uherský král Štěpán I. (1001 korunován) přijal křesťanství a po celou dobu vlády jej rázně šířil. Vedle toho upevnil centrální moc a ke státu připojil území Sedmihradska, Slavonie, Chorvatska a část Dalmácie, čímž prakticky vytvořil Uherské království v hranicích, které měl (s menšími změnami a přes dobu osmanské nadvlády) až do svého zániku roku 1918.
Smrtí Ondřeje III. roku 1301 vymřela dynastie Arpádovců. Novým uherským králem byl částí šlechty zvolen syn českého krále Václava II., mladý Václav (uherský král Ladislav V.). Proti němu se však strhla vlna odporu ze strany opoziční uherské šlechty podporující na královský trůn dynastii Anjou. Mladého Václava musely z Uher dostat až otcovy ozbrojené jednotky. Nejvýznamnějším uherským králem z rodu Anjou byl Ludvík Veliký (1342 – 1382) . Největšího územního a hospodářského rozmachu dosáhlo Uherské království za vlády Matyáše Korvína (1458–1490), který mimo jiné ovládl i Moravu a Slezsko.
Roku 1453 dobyli Osmanští Turci Konstantinopol a od té doby podnikali své dobyvačné tažení směrem k severu. Roku 1526 se střetla v bitvě u Moháče vojska sultána Sülejmana a českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského. Ludvíkova vojska byla poražena a král se svým koněm utopil v tamních bažinách. Po něm na uherský trůn nastoupil Ferdinand I. Habsburský. Uherská šlechta však Ferdinanda neuznala a za krále si zvolila sedmihradského vévodu Jana Záposlkého podporovaného Osmanskou říší. Následně se tedy Uhry rozdělily na tři části: západní Uhry a Slovensko pod vládou Habsburků, střední Uhry pod vládou Turků (Budínský pašalík) a Sedmihradsko. V době turecké nadvlády, kdy pod jejich nadvládou bylo i uherské hlavní město Budín, byl hlavním městem Uher Prešpurk (Bratislava). K definitivnímu upevnění habsburské moci nad území celého Uherského království mohlo dojít až po vyhnání Turků z oblasti. K tomu došlo až po uzavření Karlovackého míru roku 1699. Habsburkové ihned započali, jako i v jiných částech svého státu, s centralizací. Proti ní se strhla vlna odporu uherské šlechty. Zjednodušeně lze říci, že její boj vyvrcholil revolucí roku 1848 a o devatenáct let později roku 1867 Rakousko – uherským vyrovnáním. Tím byla po dlouhém boji obnovena uherská státnost a Uhry se staly centem tzv. Zalitavska. V následujících letech docházelo k posilování moci maďarského etnika a utlačování nemaďarů uvnitř Uherského království, vzrůstu hospodářského významu a zejména potom ke sjednocení tří měst, díky čemuž vzniklo hlavní město Budapest. Postupně se proti maďarské nadvládě začali bouřit nově zformované národy království – Slováci, Chorvaté, Rumuni. Jejich volání po svobodě bylo vyslyšeno na konci První světové války.
Jako součást poražené velmoci se Uhry po skončení První světové války musely vzdát velké části svého území ve prospěch ČSR, Rumunska a Království SHS. Mírová smlouva s Maďarskem byla uzavřena roku 1920 v Trianonu, kterou byly územní ztráty Maďarska potvrzeny. Ihned po válce se moci v zemi chopili komunisté a vytvořili Maďarskou republiku rad. Ta byla potlačena a „zemským správcem“ se stal admirál Miklósz Horthy, jehož fašistická vláda se po utvoření fašistické vlády v Itálii a později nacistické vlády v Německu s těmito státy začala sbližovat. V období 2. světové války se tak Maďarsko přidalo na stranu Německa, díky čemuž dočasně dosáhlo malých územních zisků na úkor svých sousedů. Po válce se však opět ocitlo na straně poražených.
Na jaře 1945 byla země obsazena vojsky postupující Rudé armády a po válce se země dostala do sovětské sféry vlivu a Maďarsko získalo dnešní hranice. Roku 1949 byla schválena ústava Maďarské lidové republiky. Postupně byla země začleněna do Varšavské smlouvy i RVHP. První velká otevřená akce proti tvrdému komunistickému režimu vypukla již roku 1956 a potlačení bylo použito Rudé armády, která v zemi zůstala až do roku 1991. I přes porážku umírněných komunistů, byly v Maďarsku od 60. let uskutečňovány různé ekonomické a společenské reformy – tzv. Gulášový komunismus. Stejně jako v jiných sovětských satelitech došlo k pádu komunistického režimu v Maďarsku na konci roku 1989, kdy byla rozpuštěna MSDS a změněn název státu na Maďarskou republiku. [-her-]
© Martin Jurek, Katedra geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci | Úvod | Hledání | Mapa stránek | CMS Made Simple