Monako > Historie Monaka
Malé území na pobřeží Ligurského moře ovládali již v 5. století př. n. l. Féničané. V průběhu starověku však nebyli jedinými vládci nad územím dnešního Monaka. Svoji autoritu zde uplatnili postupně také Řekové, Kartaginci a Římané. V 10. století získali nadvládu nad tímto prostorem Janované. V roce 1297 vzniklo samostatné monacké knížectví pod vedením janovského rodu Grimaldi. Kromě období mezi roky 1524–1641, kdy moc nad knížectvím drželo Španělské království, bylo Monako vždy spojencem Francie. V roce 1793 bylo však monacké knížectví násilně k Francii připojeno. Po Vídeňském kongresu (1815) byla na knížecí stolec restaurována rodina Grimaldi, Monako se však stalo protektorátním územím Piemontského (Sardinského) království. Jeho nezávislost byla obnovena Francií roku 1861. První ústavu přijalo Monako v roce 1911, na jejímž základě se stalo dědičným knížectvím. Po roce 1918 byla Monaku zajištěna trvalá autonomie, avšak po neshodách s Francií vyhlásil kníže Rainier III. roku 1962 novou ústavu, která vládu nad Monakem dává do rukou monarchy, osmnáctičlenné Národní rady a vládní rady (s francouzským státním ministrem v čele). Monako se tak stalo dědičnou konstituční monarchií. V roce 1993 vstoupilo Monako do OSN. Následníkem knížete Rainiera je princ Albert II. [-fra-]
© Martin Jurek, Katedra geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci | Úvod | Hledání | Mapa stránek | CMS Made Simple