Německo > Historie Německa
První germánské kmeny se na území dnešní Spolkové republiky Německo začali dostávat na počátku doby bronzové, tedy kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Další stěhování nastalo ve 2. století př. n. l., kdy se Germáni dostávali stále častěji do styku s Římskou říší. Během slávy Římské říše se část Germánů dostala pod přímý vliv a dokonce i správu říše. V době největší slávy Římská říše dobyla jižní část germánského území. Za časů císaře Augusta ležela tato „římská Germánie“ na levém břehu Rýna. Římská a tzv. „svobodná germnánie začaly být od dob císaře Augusta oddělovány systémem hraničního opevnění Limes Romanum (obranná linie na Rýně a Dunaji).
Takřka celé území dnešní SRN se během vlády franského krále Chlodovíka a jeho nástupců (do poloviny 6. století) dostalo pod Franskou říši. Díky vnitřním rozporům se říše časem rozpadla na dvě do značné míry nezávislé části – Neustrii (západní část s centrem v Paříži) a Austrii (východní část s centrem v Remeši či Metách). Říše byla opětovně spojena za Pipina. Největšího rozmachu dosáhla za císaře Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století. Jednota říše netrvala dlouho a již roku 843 byla na základě Verdunské smlouvy rozdělena rozdělena mezi tři královské bratry. Nejvýchodnější část nazývaná Východofranská říše Ludvíka Němce se stala základním kamenem pro Svatou Říši římskou, později Německý spolek, Německé císařství a tedy i pro dnešní Spolkovou republiku Německo.
Jedním z prvních významných panovníků Svaté říše římské byl Ota I. Ten dosáhl za svého života velkých územních zisků. Roku 951 dobyl langobardskou italskou říši, čímž společně s korunovací v Cáchách a usednutím na kamenný stolec císaře Karla Velikého poukazoval na to, že právě on je Karlovým pokračovatelem. Roku 955 vítězstvím na polokočovnými Maďary upevnil své panství na východě říše. Na počátku roku 962 podnikl tažení na Řím, kde se nechal papežem Janem XII. korunovat na římského císaře. Do lenního svazku k římskému císaři se dostal za vlády císaře Vladivoje i český stát. Personálně se do svazku Svaté říše římské dostalo díky sňatkové politice vládnoucích Štaufů i normanské Sicilské království.
Svatá říše římská nebyla v dnešním slova smyslu unitárním státem. Byla složena z různě velkých států, státečků a svobodných měst. Král či císař byl hlavou, ke které byli panovníci těchto států v lenním svazku. I když v okolních státech byla od 12. století systematicky vytvářena centrální panovnická vláda omezující pravomoce šlechty. V Říši však k tomuto procesu díky sporům o vládu a tedy nutnosti podpory šlechty nedošlo. Svatá říše římská tak zůstala tímto konglomerátem často soupeřících států až do svého zániku na počátku 19. století.
Snad největší krize Říše nastala vlivem nástupu protestantismu v 16. století a vyústila až v do té doby největší evropský válečný konflikt v Třicetiletou válku (1618 – 1648). Část panovníků jednotlivých částí Svaté říše přestoupila vlivem učení Luthera, Kalvína či Zwingliho k protestantismu (obr. konfesijního rozdělení Říše). A ačkoliv byl roku 1555 na říšském sněmu v Augsburgu přijat na základě principu „Cuius regio, eius religio“ (čí země, toho víra) náboženský mír, tak situace se již nedala zcela uklidnit a nezadržitelně směřovala k Třicetileté válce. Jedním z významných závěrů Vestfálského míru, který válku ukončil, byla změna císařských pravomocí. Od té doby byl císař v říšských záležitostech zcela odkázán na souhlas říšských stavů. Těm byla na jejich teritoriích dále přiznána plná zemská svrchovanost (zákonodárná a soudní pravomoc, daňová svrchovanost, právo na ozbrojení, právo uzavírat spojenectví s kýmkoli či svobodné rozhodování ve věcech války a míru. Tím se Svatá říše římská národa německého stala pouhou formální institucí v jejíchž rámci se zcela volně vyvíjely jednotlivé státy a svobodná města. Tento stav trval až do úplného zániku Svaté říše římské národa německého 6. srpna 1806.
Postupně se vedle Habsburků a jejich Podunajské monarchii vyprofilovala další mocnost, Hohenzollernské Braniborsko – Prusko. Hohenzollernům se postupně podařilo sjednotit a rozšířit své državy v Říši a dokonce získat Prusko (z velké části na úkor Polska), které nebylo součástí Svaté říše. K prvnímu významnému střetnutí došlo ve Slezských válkách ve 40. letech 18. století. Pruský král Fridrich Veliký využil nejasností s dědictvím Marie Terezie v některých bohatých Slezských knížectvích, a tak se svou silnou armádou zaútočil na habsburské území. Po vítězném tažení Berlínským mírem z června 1742 Prusko získalo Dolní Slezsko, velkou část Horního Slezska a Kladské hrabství. To vše na úkor Zemí Koruny české. Válka však definitivně skončila až Drážďanským mírem z 24. prosince 1745, kterým Prusko uznalo manžela Marie Terezie Františka I. za německého císaře a definitivně si podrželo Slezsko. Tím se jeho velmocenské postavení ještě zvětšilo.
To však v žádném případě nebyl konec bojů Rakouska s Pruskem. Rakousko ve snaze získat zpět Slezsko využilo vypuknuvšího původně mimoevropského konfliktu – Sedmileté války (1756–1763). I přes počáteční rakouské úspěchy bylo zejména díky oslabení protipruské koalice Rakousko poraženo a 15. února 1763 (v době, kdy válka v zámoří již skončila) byla v Hubertusburgu uzavřena prusko – rakouská mírová smlouva, ve které se Rakousko definitivně zříkalo nároků na Slezsko a Prusko přislíbilo svůj kurfiřtský hlas Josefovi II. Prusko následně při trojím dělení Polska (1772, 1793, 1795) získalo jeho velkou část, čímž byl opět posíleno jeho velmocenské postavení.
Větší změna ve vnitřních i vnějších hranicích Říše nastala až v době válek s revoluční Francií a následných napoleonských válek. Po vítězném tažení Francouzů bylo Prusko a Rakousko uzavřít s Francií mír (1795), při kterém se Říše byla nucena zříci oblastí na levém břehu Rýna. Francie Napoleona Bonaparta postupně posilovala své pozice uvnitř Říše (zejména na jihu a ve středu). Napoleon tím chtěl oslabit pozice Rakouska a Pruska. To se mu podařilo po vítězství ve třetí koaliční válce, kdy si v bratislavském míru (1805) vynutil povýšení jihoněmeckých států, které byly francouzskými spojenci. V roce 1806 došlo potom ke sjednocení těchto států do Rýnské spolku, který byl pod francouzským protektorátem. Tento útvar vytvořil faktické předpoklady pro vznik moderního německého národa. Říšská ústava a Říše jako taková ztratila význam, a tak se císař František II. pod Napoleonovým tlakem roku 1806 zřekl říšské koruny a prohlásil Svatou říši národa německého za zrušenou.
Po Napoleonově porážce se otevřela řada otázek a mezi nimi i otázka další formy existence většinově německého území. Všechny je měl vyřešit Vídeňský kongres evropských panovníků a státníků pod taktovkou ministra Klemense Václava Lothara knížete Metternicha. Na základě dohod zejména mezi Pruskem a Rakouskem byl roku 1815 vytvořen tzv. Německý spolek (obr.). Spolek byl volným sdružením 35 států a 4 svobodných měst. Jediným spolkovým orgánem bylo Spolkové shromáždění (Spolkový sněm), který jako stálý sjezd zástupců členských států a měst zasedal ve Frankfurtu nad Mohanem. Předsednictví ve spolku převzalo Rakousko, což se stalo zárodkem dalších sporů mezi Rakouskem a Pruskem, které se po čase nehodlalo spokojit s druhořadou pozicí uvnitř spolku. První pokus o určité sesazení Rakouska z čela spolku nastal roku 1834 (1856), kdy byl vytvořen Německý celní spolek, jehož čelním členem bylo Prusko. Rakousko i přes velké snahy tuto vzniklou izolaci nedokázalo prolomit, a tak semínkou rakousko – pruské nevražovosti mohlo klíčit směle dál. Napětí vyústilo v polovině roku 1866 Prusko – rakouskou válkou, která se stala hřebíkem do rakouské rakve v boji o prvenství v rámci Německého spolku. Prusko včele se svým „železným“ kancléřem Ottou von Bismarckem směřovalo ke sjednocení Německa.
Roku 1870 Prusko vyprovokovalo válku s Francií. Roku 1871 válka pro Prusko vítězně skončila a 10. května byla podepsána ve Frankfurtu nad Mohanem mírová smlouva, v níž poražená Francie souhlasila se všemi požadavky vítězného Pruska, mezi kterými byly i územní nároky na Alsasko a Lotrinsko, kde žila část německy mluvícího obyvatelstva. Již dávno před tím 18. ledna 1871 bylo v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles vyhlášeno německé císařství a Pruský král Vilém I. prohlášen německý císařem, čímž bylo sjednocovací úsilí Pruska a většiny Němců dovršeno.
Německé císařství po Bismarckově smrti úspěšně získalo některá koloniální území zejména v Africe, čímž se dostalo do prestižního klubu koloniálních velmocí. Pruský militarismus, nespokojenost s „přerozdělením“ světa a řada dalších faktorů vedla k vypuknutí První světové války v červenci 1914. V ní Německo postupně dobylo řadu území (státy Beneluxu, severní část Franicie ...). Nakonec díky velkému vyčerpání lidského i hospodářského potenciálu bylo Německo společně se svými spojenci včele s Rakouskem – Uherskem donuceno k příměří. Smlouva o příměří byla podepsána v salónním voze maršála Focha v lese u Compiégne 11. listopadu 1918. Již dva dny pře tím pod tlakem revolučního dění se císař Vilém II. rozhodl k abdikaci a 10. listopadu byla předána vláda z rukou kancléře prince Maxe Bádenského do rukou SPD, Friedrichu Ebertovi, který vytvořil první prozatimní republikovou vládu (radu lidových pověřenců). Tehdy vznikl nový státní útvar, tzv. Výmarská republika, která jako nástupnický stát po Německém císařství bylo nuceno se řídit mírovými ujednáními Versailleské smlouvy. Německo ztratilo území o rozloze téměř 70 000 km2 na západě i na východě (obr.). Německo postupně získalo na základě plebiscitu Sársko a Východní Prusko. Další územní zisky dosáhlo Německo po Hitlerově jmenování kancléřem (30. ledna 1933). Prvním z nich bylo obsazení Porýní 7. března 1936, na což Francie, Velká Británie ani SN nijak razantně neragovali. Další na řadě bylo Rakousko, které bylo 12. března 1938 docela nenásilně obsazeno (tzv. Anschluss Rakouska). Na základě zrádné Mnichovské dohody (30. září 1938) získala Německá říše pohraničí Československa s většinovým německým obyvatelstvem. Ano to však Hitlerovi nestačilo a již 15. března 1939 překročily jednotky wehrmachtu hranice 2. Československé republiky. Na zabraném území byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. 1. září 1939 vtrhly německé jednotky do Polska, které bylo v několika dnech dobyto a začala Druhá světová válka. V ní Německo na čas získalo velkou část Evropy. Další části se staly buď vazaly Říše nebo jejími spojenci. Nakonec Německo vyšlo z války zcela zdrcené a v troskách.
8. května 1945 došlo k bezpodmínečné kapitulaci a na dřívější Jaltské konference z podzimu 1944 bylo Německo rozzónováno mezi tři vítězné státy, později čtyři okupační zóny (SSSR, USA, Velká Británie, Francie) (obr.). Stejně byl rozdělen i Berlín. Britové a Američané na počátku roku 1947 vytvořili tzv. Bizónii, ke které po delším přemlouváni přistoupila i Francie se svou zónou, čímž v dubnu 1949 vznikla tzv. Trizónie. Tyto útvary se staly předchůdci Spolkové republiky Německo (BRD), která vznikla schválením ústavy 12. května 1949, jako federativní demokratická parlamentní stát. Sovětský svaz neměl i přes přemlouvání dřívějších spojenců v úmyslu připojit svou okupační zónu k Trizónii či dokonce ke vzniklé republice. A tak jako odpověď na zářijové vyhlášení BRD, byla schválením ústavy 7. října 1949 vytvořena Německá demokratická republika (DDR), jako socialistický unitární stát. Nastalo období 40 let oddělení obou „Němecek“. Zatímco se v západní části uplatnil princip tržní ekonomiky a BRD byla postupně přijata do NATO a stala se zakládajícím členem dnešní Evropské unie, část východní se vyvíjela jako satelit komunistického Sovětského svazu s centrálně plánovanou ekonomikou a stala se součástí Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci.
K opětovnému spojení došlo až po pádu komunistického režimu v sousedním Československu. Došlo k tomu na počátku října 1990, po několika kolech jednání mezi oběma Německy a evropskými velmocemi. 4. října se konalo v budově berlínského Říšského sněmu první zasedání Spolkového sněmu sjednoceného Německa. [-her-]
© Martin Jurek, Katedra geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci | Úvod | Hledání | Mapa stránek | CMS Made Simple