Polsko > Historie Polska
Slovanské kmeny se do oblasti mezi Odrou a Vislou dostávají v 6. století. Kmeny sídlící na jihu byly v 9. století součástí Velkomoravské říše. Sjednocování všech polských kmenů však začalo až v 10. století. Za zakladatele polského státu je považován kníže Mněšek z rodu Piastovců. Za jeho vlády se mu podařilo sjednotit čtyři polské regiony do jednotného státu. Roku 966 přijal křesťanství, čímž posílil svou pozici ve vztahu ke svému sousedovi Svaté říši římské.
Největšího rozsahu dosáhl polský stát ve svých raných dějinách již na počátku 11. století za vlády Boleslava I. Chrabrého (syn Mněška a přemyslovny Doubravky). Svou expanzivní politikou si podrobil Lužici, Moravu, Horní Uhry (Slovensko), Pomořansko a na čas i Čechy. Svou silou politickou docílil zřízení arcibiskupství v Hnězdně roku 1000, čímž se Polsko stalo samostatnou církevní jednotkou a roku 1025 dokonce korunování polským králem. Po jeho smrti došlo k faktickému rozpadu státu na drobná knížectví. Tento stav, až na krátké období sjednocení za krále Kazimíra I. roku 1038, trval po několik dalších staletích.
Po krátkou dobu na počátku 14. století bylo Polsko spojeno s českým státem v personální unii. Ve 20. letech 14. století bylo Polsko králem Vladislavem I. Lokýtkem po dlouhé době sjednoceno v jednotný stát (bez Slezska, které se stalo součástí Zemí Koruny české). Roku 1386 byl položen základní kámen pro rozvoj Polska jako regionální velmoci. Tehdy sňatkem litevského velkoknížete Vladislava II. Jagella a dědičky polského království. Největšího mocenského rozmachu dosáhla tato Polsko – litevská unie ve východní Evropě v 15. a 16. století, kdy byly připojeny Livonsko a kurlandské knížectví. Vymřením dynastie Jagellonců roku 1572 skončila i zlatá éra polského státu. Faktickou moc v zemi získala šlechta (Polsko se stalo stavovskou monarchií) a do vnitropolských záležitostí často zasahovali okolní státy.
17. století se pro Polsko stalo obdobím úpadku a pozvolného rozkladu. Země trpěla neustálými válkami se Švédskem. To roku 1665 Polsko dobylo. Polsko v té době ztratilo ve prospěch Ruska Livonsko a Ukrajinu a Prusko se vymanilo z polského vlivu. Ještě zdrcující však bylo pro Polsko století následující. Ani v 18. století neustávaly vnitřní boje polské šlechty, čehož využívaly sousední státy (Prusko, Rusko a Rakousko). Načež právě tyto státy si roku 1772 mezi sebe při tzv. Prvním dělení Polska rozdělili cca. 30 % polského území. Tento akt byl však pouze počátkem konce polské státnosti na dalších více jak sto let. Již roku 1793 došlo ke Druhému dělení Polska mezi Rusko a Prusko. Proti tomuto stavu, kdy díky ztrátě velké části hospodářské základny nebylo Polsko prakticky životaschopné, vypuklo roku 1794 povstání vedené Tadeuszem Kościuskem. I přes počáteční úspěchy však bylo poraženo a roku 1795 na základě Třetího dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko přestal polský stát existovat. Roku 1807 Napoleon I. zřídil varšavské knížectví, které se roku 1809 rozšířilo i na jih do oblastí, která po třetím dělení Polska získalo Rakousko. Na Vídeňském kongresu (1815) byla mimo jiné dohodnuta přeměna knížectví na království (kongresové Polsko, „kongresovka“), které bylo spojeno s Ruskem v personální unii. Rusko provádělo až do roku 1918, kdy opětovně vznikl polský stát, záměrnou rusifikaci polského území.
Po skončení První světové války byla vyhlášena Polská republika. Roku 1919 byla k Polsku připojena jihozápadní část Litvy (i s Vilniusem) a východní Halič. Ve 20. letech Polsko vedlo boje např. s Československem o získání Těšínska (větší část na základě mírové smlouvy získalo) a se sovětským Ruskem o Ukrajinu a Bělorusko. Rižským mírem Polsko získalo severozápadní část Ukrajiny a Bělorusko. Na úkor Německa získalo Polsko oblast západního Pruska a Poznaně. Horní Slezsko na základě plebiscitu roku 1921 rozděleno mezi Německo a Polsko.
Existence polského státu však netrvala dlouho. Ačkoliv po Mnichovském diktátu zabralo Polsko část severního Slovenska, nedlouho poté polský stát opět zanikl. 1. září 1939 vpadly do Polska německá a 17. září i sovětská vojska. Obě mocnosti si polské území rozdělily na základě tzv. Molotov – Riebentropova paktu. Nedlouho poté 30. září byla v Paříži vytvořena polská exilová vláda, která měla pokračovat v kontinuitě polské státnosti. Po skončení Druhé světové války byl polský stát znovu obnoven. Hranice Polska však byly zcela změněny. Polské území bylo posunuto na úkor Německa směrem na západ, kde se novou hranicí staly řeky Nisa a Odra.
V poválečném Polsku se k moci dostali komunisté a země se stala jedním ze satelitů Sovětského svazu. Vstoupila do Varšavské smlouvy i RVHP. Roku 1956 se do čela země dostal Wladyslaw Gomulka, se kterým přišly i demokratizační procesy. To vyvolalo nevoli u „velké bratra“ a Gomulka musel z velké části svých záměrů ustoupit. Roku 1970 díky špatné hospodářské situaci byl Gomulka odvolán. Roku 1980 vzniklo v polském Gdaňsku první nezávislé odborové hnutí v sovětském bloku – Solidarita vedená Lechem Walesou. Protestní akce jejích příznivců byly téhož roku na příkaz generálního tajemníka generála Wojciecha Jaruzelského krvavě potlačeny. Roku 1989 komunistický režim v Polsku definitivně padl a země nastoupila cestu tržnímu hospodářství, demokracii a integraci se „západním světem“. [-her-]
© Martin Jurek, Katedra geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci | Úvod | Hledání | Mapa stránek | CMS Made Simple